Vztahy v partnerství, domov, rodina

Lásku, pocit přijetí, sounáležitosti a domova potřebuje naprosto každý člověk. Je to jeden ze stěžejních pilířů lidského života. Po lásce a přijetí touží každý člověk. Lidé touží také po jistotách a po bezpečí. Pocit jistoty, lásky a bezpečí má svůj zárodek a začíná se tvořit už u malinkatých dětí.

     Rozdělení na pesimisty a optimisty je dáno jejich přístupem k životu - někdo vidí sklenici poloplnou a někdo poloprázdnou. Někteří psychologové se shodují, že tohle založení je sice zčásti vrozené, ale že je hlavně získané převládajícími pocity, který jsme zažívali v dětství. Není to dáno přímo prožitými událostmi, ale právě těmi pocity, které jsme jako děti u těch událostí měli. To znamená, že jednu událost mohou různé děti (i v jedné rodině) vnímat různě - od "srandičky" po trauma.    

Dětské vnímání jednotlivých událostí jako rodiče úplně ovlivnit nemůžeme, i kdybychom se snažili sebevíc a je to naprosto přirozené. Ale často můžeme ovlivnit to, jaký našemu dítěti připravíme jeho dětský život celkově - zda dostane bonus milující a bezpečné rodiny a pocitu domova. kde se bude cítit bezvýhradně přijímané a chráněné. Mnohým dětem poslední dobou zrovna tohle chybí. Mají sice často vše, co se dá koupit, mohou mít i zájem rodičů, ale chybí jim vzájemný pocit sounáležitosti, místo, kde mohou být doopravdy doma, kde je pro mámu, tátu, jeho a sourozence bezpečno, kam prostě a jednoduše PATŘÍ. Pocit bezpečného domova může udělat samozřejmě i jen jeden rodič, když druhý chybí nebo prarodiče, když chybí rodiče.

    Dnes to má mnoho děti velmi těžké - protože se jim rozpadají základní jistoty právě těchto primárních i širších rodinných vztahů.
Někdy se sejdou jako partneři dva lidé, kteří spolu opravdu nemohou být - buď proto, že si skutečně nemohou dát to, co vzájemně potřebují a trpí tím oni i děti, anebo proto, že jeden z nich je patologický (alkoholik, agresor, manipulátor, gambler,...).
     Vždycky bude část partnerských vztahů, která skončí rozchodem, rozvodem. To bylo a bude....spíš je k zamyšlení to, proč je jich nyní TOLIK jako nikdy předtím.
     Někdy si lidé myslí, že si ukončením "nevyhovující" partnerství, které odhodí ho jako starou a vysloužilou věc a vrhnou se do nového, pomohou. Většinou to tak nebývá - opravdu velmi velmi často to tak není a po čase řlověk zjistí, že je tam, kde byl předtím, jen po něm zbyl rozbitý původní domov a otřesené a vykořeněné děti. Nový domov je pak často plný neklidu, napjatých vztahů. chaosu a propletených rodinných vztahů "starých" a "nových" dětí, rodičů a prarodičů.
     Mám pocit, že někteří lidé jsou zvyklí vyměňovat rychle staré věci za nové, aniž by se je třeba pokusili vylepšit nebo opravit - u věcí je to možná na místě...u rodinných vztahů bychom si měli dát práci, abychom v prvé řadě zkusili spravit to stávající.... a to včas, aby to nepřešlo přes nějakou hranici, odkud už není návratu. Samozřejmě je důležité, abych chtěli opravovat oba partneři.
     Pokud budete chtít, mohu Vám s tímto pomoci. Mohu Vám pomoci najít, co k Vám cítí Váš partner/ka, jaký vztah k Vám má a zda má cenu se snažit partnerství udržet a vylepšit, zvlášť pokud jsou v něm děti. Můžeme se spolu podívat, jak na tom Váš vztah je a zda jsou věci opravdu tak, jak se Vám zdají být.
     Někdy to opravdu smysl nemá, někdy ale pokud dáte energii do opravy stávajícího stavu, může být po čase mnohem hezčí, klidnější a pro Vás uspokojivější, než ten, který budete teprve budovat jako nový. Mnozí si neuvědomují, že i v novém vztahu a rodině budou muset hodně investovat - energii, čas, peníze, snahu. Navíc ponesou zodpovědnost za své "první" děti, které nové partnery, ať chceme nebo ne, nebudou příliš zajímat.
     Je dobré se zamyslet, CO Vám to stojí za námahu a vloženou energii?
     Dnes se rozvádí každé druhé manželství. Tragédii vidím v tom, že v průměru je to okolo 10. roku po svatbě, a to znamená, že jsou většinou ve hře malé děti, i buď fakt malé, nebo teenageři. Dalším velkým průšvihem pro mnoho dětí je to, že naše justice poslední dobou preferuje střídavou péči (podle mne v silně nerozumné míře). Přijde mi, že soud podle světových trendů uznává a preferuje práva rodičů, ale už se nezajímá o to, jaký dopad to bude mít na konkrétní děcko. Střídavá péče je určena pro "pružné" přizpůsobivé děti a pro rodiče, kteří spolu sice nebydlí, ale mají k sobě hezký vztah a vstřícně spolu vychází. Takových je ale málo.
Co s tím?
Nejlepší je hasit malinký plamínek nespokojenosti, než se rozhoří úplně, řešit svou nespokojenost či frustraci, pokud to ještě lze jednoduše.
Mluvit s partnerem o tom, co chceme a nechceme a co nás trápí.
Dávat druhému najevo jeho "jazykem lásky" naši lásku.
Umět druhého ocenit a pochválit.
Umět přiznat chybu a případně se omluvit.