Osobně si myslím, že lásku, pocit přijetí, sounáležitosti a domova potřebuje naprosto každý člověk. Že je to jeden ze stěžejních pilířů života. Když se cítíme milovaní, přijímaní a když máme bezpečí domova, místa, kde můžeme bez obav spočinout a odpočinout si a načerpat nové síly, máme neuvěřitelný pocit síly a jistoty, že všechno prostě zvládneme. Neplatí to jen pro primární rodinu - táta, máma, děti, ale i pro rodinu širší.
     Kdo má silné zázemí v rodině, má jistotu, když jej třeba postihne nějaká krize, že na to nebude sám, ale má vedle sebe milující lidi, kteří mu pomohou a mají ho rádi.

     Rozdělení na pesimisty a optimisty je dáno jejich přístupem k životu - někdo vidí sklenici poloplnou a někdo poloprázdnou. Někteří psychologové se shodují, že tohle založení je sice zčásti vrozené, ale že je hlavně získané převládajícími pocity, který jsme zažívali v dětství. Není to dáno přímo prožitými událostmi, ale právě těmi pocity, které jsme jako děti u těch událostí měli. To znamená, že jednu událost mohou různé děti (i v jedné rodině) vnímat různě - od "srandičky" po trauma.
     Dětské vnímání jednotlivých událostí jako rodiče úplně ovlivnit nemůžeme, i kdybychom se snažili sebevíc, a je to naprosto přirozené. Ale často můžeme ovlivnit to, jaký našemu dítěti připravíme jeho dětský život celkově - zda dostane bonus milující a bezpečné rodiny a pocitu domova. kde se bude cítit bezvýhradně přijímané a bezpečné. Mnohým dětem poslední dobou zrovna tohle chybí. Mají sice často vše, co se dá koupit, mohou mít i zájem rodičů, ale chybí jim vzájemný pocit sounáležitosti, místo, kde mohou být doopravdy doma, kde je pro mámu, tátu, jeho a sourozence bezpečno, kam prostě a jednoduše PATŘÍ. Pocit bezpečného domova může udělat samozřejmě i jen jeden rodič, když druhý chybí nebo prarodiče, když chybí rodiče.

     Dnes to má mnoho děti velmi těžké - protože se jim rozpadají základní jistoty právě těchto základnách primárních i širších rodinných vztahů.
Někdy se sejdou jako partneři dva lidé, kteří spolu opravdu nemohou být - buď proto, že si skutečně nemohou dát to, co vzájemně potřebují a trpí tím ni i děti, anebo proto, že jeden z nich je patologický (alkoholik, agresor, manipulátor, gambler,...).
     Vždycky bude část partnerských vztahů, která skončí rozchodem, rozvodem. To bylo a bude....spíš je k zamyšlení to, proč je jich nyní TOLIK jako nikdy předtím.
     Někdy si lidé myslí, že si tím, že ukončí jedno "nevyhovující" partnerství, odhodí ho jako starou a vysloužilou věc a vrhnou se do nového, pomohou. Většinou to tak nebývá - opravdu velmi velmi často to tak není a po čase zjistí, že jsou tam, kde byli předtím, jen po nich zbyl jen rozbitý původní domov a otřesené a vykořeněné děti a nový domov je plný chaosu s propletených rodinných vztahů "starých" a "nových" dětí, rodičů a prarodičů.
     Mám pocit, že někteří lidé jsou zvyklí vyměňovat rychle staré věc za nové, aniž by se je třeba pokusili opravit - u věcí je to možná na místě...u rodinných vztahů bychom si měli dát práci, abychom v prvé řadě zkusili orpavit to stávající.... včas, aby to nepřešlo přes nějakou hranici, odkud není návratu.
Pokud budete chtít, mohu Vám s tímto pomoci. Mohu Vám pomoci najít, co cítí Váš partner, jaký vztah k Vám má a zda má cenu se snažit. Můžeme se spolu podívat, jak na tom Váš vztah je a zda jsou věci opravdu tak, jak se Vám zdají být.
     Někdy nastane situace, kdy se lidé ocitnou již za hranicí "návratu", někdy ale pokud dáte energie do opravy stávajícího stavu, bude mnohem hezčí než ten, který budete budovat jako nový...protože i tam budete muset hodně investovat - energie, času, peněz, snahy.
Je dobré se zamyslet, zda Vám to stojí za to?